I my jsme se na naši holčičku moc těšili. Že jsme se nakonec dočkali, to je zásluhou několika příkladů práve z řad zdejších blogerů, respektive blogerek. Jim se podařilo ukázat, že když se chce, tak to jde.
Ačkoli jsem slíbil, že už nikdy psát blog nebudu, svůj slib jsem změnil, abych pomohl dobré věci a přispěl k odstranení předsudků, které občas panují o dětech "vhodných" nebo "nevhodných" k pěstounské péči nebo dokonce přímo k osvojení. Chci se s vámi, čtenáři, podělit i o svoje zkušenosti a třeba vás i inspirovat.
Nebylo to lehké rozhodování. Víte, každý, kdo plánuje adopci - případně se hodlá pustit do pěstounství - je postaven před dilema. Buď půjde cestou nejmenšího odporu a vezme si zdravé, bílé, blonďaté a pokud možno ještě hodně malé dítě, aby co nejvíce zapadlo do rodiny a slibovalo bezproblémovou budoucnost, a nebo riskne všechny ty předsudky společnosti a vlastní obavy a sleví z některého z těch "ideálů".
Děti z jiného sociokulturního prostředí se zde již úspěšně "pěstují", proto jsem se rohodl, že je na čase prolomit další z hrází, vystvěných předsudky, a tou je "ideální" věk dítěte. Každý touží po dětech maličkých, aby měl co nejvíce prostoru je ovlivnit, vychovat. Starší děti přece jen mají již vepsány pevně do tváře rysy individuální povahy a budoucí "rodiče" se bojí, že prostě nebudou ze stejného těsta, že se, abych tak řekl, nepodaří děti úspěšně zamísit do rodiny. A proto chudáci starší děti zůstávají na ocet.
Rozhodli jsme se, že alespoň naše rodina bude věci dělat jinak a proto naší volbou byla již starší holčička. Když jsem Nikolku přijel vyzvednout do Diecézního dětského domova sv. Matouše Přečáply, když se mi rozpustile pověsila kolem krku a představila mi svoje dosavadní kamarádky, s nimiž si slíbila přátelství a dopisování na věky věků, věděl jsem, že to byla dobrá volba. Nikky je ohromě samostatná a - jak už to u dětí, s nimiž se život nemazlil, bývá - je i na svůj věk velmi vyspělá: Vždyť ačkoli jí sedmnáct bude až koncem září, vypadá a mluví už na minimálně osmnáct a půl.
Vzít si starší, již samostatnější dítě, byla pro naši rodinu ovšem do jisté míry i nutnost. Moji ženu totiž před časem unesli farmáři (vydala se jednoho dne na farmářské trhy pro česnek a už se nevrátila), možné také je, že ji někde drží katolíci (spolu s ní zmizely totiž skoro všechny její šaty, takže soudím, že nesla ten den oblečení do charity), každopádně stále doufám, že se jednou ještě setkáme a společně se tomu zasmějeme. Proto mluvím i nyní tak, jako by moje milovaná Berta byla stále s námi a těším se, že jednou uvidí naši dcerušku. Sám bych asi těžko obstaral batole, i takhle mi s péčí o Nikky pomáhají moji kamarádi z pivnice U Ády, kteří ji mají moc rádi. Také je problém, že pracuji jako letový dispečer a často bývám v noci pryč, takže u malého dítěte by byla potřeba chůva, takhle stačí, že mohu Nikolku sledovat pomocí webové kamery.
Všem, kteří pochybují, zda začít pěstovat a nebo si rovnou přímo osvojit dítě na furt, doporučuji jednoznačně: Jděte do toho! Nese to samozřejmě i nějaké ty starosti. To byste nevěřili, kolik dneska stojí jenom botičky pro takové děvčátko! Ale radosti neuvěřitelnou měrou převažují. Od drobných detailů (jak moc rozumím například jiné blogerce - pěstounce, po té, co napsala zde!) až po ty velké radosti. Ale o těch se s vámi rád podělám snad někdy příště. Každopádně děkuji všem blogerům a blogerkám, díky nimž jsem já našel dceru a Nikky našla rodinu.
