Já měl chytrého papouška Jeńýka. Celé dny hopkal ve své klícce a štěbetal. Před klíckou sedával můj hodný kocourek Ivánek. Jednou jsem špatně zavřel dvířka od klícky.... No, závěr ať si každý domyslí sám. Vůbec si nedokáži domyslet, co se Jeňýkovi odehrávalo v hlavičce těsně předtím než...

A kocourek teď vysedává před prázdnou klíckou.

Promiňte, jdu se vybrečet, pane Jindro. Oživil jste staré rány na duši zvířecí i mé. 

Jámyslím, že Jeňýk věděl... Ještě dřív, než jste zapomněl zavřít dvířka...

Bozínku, to je tak klásňoučký a dojemný příběh! A ta zvížátka, jakou mají citlivou dušičku! To je úplně neuvěřitelné, jak ta zvířátka vědí, viďte?!

Přečetla jsem si oba články, Váš i paní Dianové, a nevím, který mne chytil silněji za srdce. Každý je jiný, ale přece jsou tak stejné. Ten Váš možná působí silněji nejen tím, co říká, ale hlavně tím, co vše zůstává nedopovězeno, jen v náznaku. 

Vašich slov si velmi vážím!

Dovolím si přispět svou troškou do mlýna. Obvykle se takové příběhy podávají tak, že se to přihodilo nějakému známému, kamarádovi, ...

Tedy - můj kamarád Dušan neměl jaktěživo žádné zvíře. Měl ale balkon, na kterém tuze rád vysedával. Naproti přes ulici sedávala zase na svém balkoně mladá paní. Kamarád ji rád pozoroval, jak se sluní, dočista jen tak. A pak se v něm, po mnoha teplých letních dnech, které cele zasvětil pozorování, probudilo zvíře ....

Á, to vypadá na laškovnou letní pikantérii, snad jen s troškou toho násilí někde v průjezdu jednoho večera... A ten kamarád Dušan, to byl TEN Dušan?