Duše zvířete...

Řada z nás chová podobný zážitek v srdci, ale zatím jen blogerka Ivana Dianová se ve svém článku "Zvíře ví" dokázala o něj podělit. A proto jsem se i já rozhodl, že přispěji k tématu a budu vám vyprávět příběh, který jsem sám zažil.

Je to příběh možná v něčem trošičku jiný, než příběh paní Ivany, ale myslím, že je stejně poučný a dojemný. Lidé opravdu zvířata podceňují.

Když jsem byl malý, bydleli jsme v prostém, ale čistém činžovním domě. Měl jsem malou želvičku, jmenovala se Astra. Jednoho léta jsem ji každý den dával i s teráriem na balkon, aby si užila opravdového sluníčka. Naproti přes zahradu sedávala zase na svém balkoně stará paní. Astra ji ráda pozorovala, jak luští křížovku nebo háčkuje. Časem se z nich stala nerozlučná dvojka. Zatímco Astra seděla v teráriu a koukala, paní naproti seděla v proutěném křesílku a luštila nebo háčkovala.

Jednou jsem zase vynesl Astru na balkon. Měl to být další, na první pohled obyčejný den. Ale paní odnaproti už tam nebyla. Její proutěné křesílko bylo prázdné... Astra na sobě tenkrát (ani nikdy potom) nedala nic znát. Ale mně je jasné, že ji to muselo uvnitř hrozně zasáhnout.

Proto myslím, že to bychom asi všichni koukali, co se odehrává v duši takového zvířete!

Asi je na místě doplnit, že stará paní odnaproti nezemřela, ale už moc na balkon nechodila, protože přišel podzim. Ale zas na druhou stranu, tohle přeci nemohla Astra vědět.

A co vy, zažili jste něco podobného?